Nejkrásnější suvenýry jsou ty s příběhem

Odjíždím z jednoho z mých nejoblíbenějších surf spotů, z Mawi na Lomboku v Indonésii. Sedám na skútra. Najednou cejtím, jak se skútr nakloní ke straně a zhoupne. Otočím se a tam dva klučinové, něco kolem 8 mi let, se mi sápou na „mašinu“, smějou se a zašvitořej něco jako „house“.

Pochopím, taky se zasměju a jedu.

Jedeme prašnou cestou mezi kopcema a políčkama. V zrcátku vidím, jak jeden z nich v ruce třímá ručně vyrobenou dřevěnou káču. Je nádherná. Asi po kilometru mi jeden z nich zaťuká na rameno a řekne „here“.

Tak zastavím kousek od jejich chýše. Kluci si začnou hrát s káčou v prachu. Chvíli je pozoruju a oni mě vybídnou, ať si hraju s nima. Neodolám. Zkouším to, moc mi to nejde, oni se můžou samozřejmě potrhat smíchy. Já taky. Zároveň mě však podporujou a neustále se snažej napravit mé chyby v technice. Sem tam prohoděj nějaký anglický slovíčko, nakonec zjišťuju, že vlastně na místní poměry mluvěj docela obstojně.

Šnůrka je nějaká poničená. Najednou oba zmizej. Vidím, jak jeden z nich vytáh z chýše nějakej kus starý látky a začne ho trhat. Přiběhne zpátky se dvěma tenkými proužky v ruce. Na jednom konci je spojí a udělá na nich očko. Dřepne si, plivne si na lýtko, na něj položí vzorované proužky a naučeným pohybem s nima začne na tom lýtku válet. Válí a válí, když je třeba, tak zase plivne … a už vidím, jak pod jeho rukama vzniká nádherná nová šňůrka. Úplně mě to dostalo. Prcek nic neříká a válí a než se naděju, tak je šňůrka hotová. Pak s ní ještě několikrát přejede dřevěnou podpěru stínidla, aby zabrousil roztřepené konečky.

Dá mi jí do ruky ať to s ní zkusím.

Ptám se ho, jestli i tu káču dělal on. Přikývl. Tak pokračuju, jestli by mi třeba taky jednu neudělal, že ji od něj koupím. Mrknul ně mě těma svejma černejma kukadlama, stydlivě se usmál a zjišťuje za kolik bych chtěla tuhle, že si vyrobí jinou. Říkám „kolik chceš“?

Vzhledem k tomu, že jeho maminka měla jeden ze dvou warungu na plaži, tak jsem čekala, že na mě zkusí nějakou „přemrštěnou“ cenu, tak se usmívám a čekám s čím přijde. Následovala chvilka ticha. Klučina ve fotbalovém dresu „Rooney“ i přes tu snědou pleť zčervenal a pomalu ze sebe vysoukal něco jako 5.000 Rp. V přepočtu asi 10 korun. Fí ha, vzít si tu nádhernou věc za tuhle směšnou cenu, asi bych se propadla hanbou. Přemýšlela jsem, kolik mu teda dám. Na jednu stranu jsem mu za ni chtěla dát třeba stovku nebo dvě. Jenže stovkou z dobrý vůle za takovýhle suvenýr to začíná a končí to tím, že na vás pak místní dospěláci zkoušej nehorázný ceny za cokoli, který jsou i na západní poměry fakt moc … prostě, protože jste ten bílej, kterej neví, co s prachama a je mu jedno kolik co stojí.

Takže mám dilema a nakonec mu podávám 20.000, že to je ok. Nevěřícně a rozzářeně na mě kouká, dá mi do ruky káču i s tou nově udělanou, ještě od jeho slin mokrou, šňůrkou a začne skákat radostí, peláší domů a něco křičí radostí a všichni vybíhaj z chýše a on se s nimi nejspíš dělí o zážitek, jak vydělal svoje první peníze v životě.

Jeho smích i radost celé rodiny nezná koncí až mě to skoro rozbrečí. Koukám na tu překrásnou dřevěnou hračku v ruce a jsem šťastná jak místní děti.

Naposledy zkusím káču hodit. I v tom prachu se roztočí neuvěřitelně rychle. Točí se a točí a rodinka tleská a mě hřeje u srdce. Ne to, že se mi nakonec podařilo káču roztočit a ten potlesk, ale prostě to celý byl pro mě nádhernej příběh, který si teď doma vždycky vybavím, když se na káču podívám.

Kéž by ten byznys na celým světě fungoval stejně. Prostě spokojenost na OBOU stranách!

O autorce, Bo on the road.