Největší "restaurace" na světě, kde je jídlo pro všechny zdarma, Zlatý chrám v Indii

Když jsem se bavila s kámošem, který má Indii procestovanou křížem krážem, kam se mám jako podívat, povídá mi: "Hele, když jsi přes to vaření, to musíš do Zlatýho chrámu". Kromě toho, že je to nádherný posvátný místo se zajímavou náboženskou filosofií, s minimem západních turistů, tak je v něm obří komunitní kuchyně, kde se vaří pro stotisíc poutníků denně. A jako bonus je tam všechno zadarmo. Ano, slyšíte dobře. Zadarmo! Všechno! Pro všechny! A to bez rozdílu národnosti a náboženství.

Zlatý chrám v Amritsaru je Mekou vyznavačů náboženství Sikhismus, které převažuje v indickém státě Panžáb, kde se Amritsar nachází.

Jejich víra je založená mimojiné na dělení se o všechno, pomoci ostatním, žití v komunitě a náboženské toleranci.

Důkazem jejich tolerance a otevřenosti bylo například pozvání Muslima Sufi Sainta k položení základního kamene chrámu Guru Arjanem. Jejich otevřenost potvrzuje i fakt, že chrám nemá pouze jeden vchod, nýbrž hned čtyři.

Sikhové jsou na první pohled výrazně odlišní od ostatních Indů. Fakt radost pohledět. Jsou to totiž hodně obrovský statní chlapi, kterým už jen z očí a ze způsobu chůze čiší hrdost na všechny strany. Na hlavách nosí barevné turbany, pod kterými mají vlasy, které si NIKDY! nestříhají.

Do chrámu musí mít pokrývku hlavy každý. Dovnitř vás navíc pustěj jen naboso a s umytýma nohama. Pandžáb je úplně na severu a já tam byla zrovna na Nový rok, takže vlastně v nejstudenějším období v roce. Jsem celkem cíťa na nastydnutí od nohou, byla mlha, lehce nad nulou a byla jsem ještě promrzlá po celý noci strávený ve vlaku, kde nešla dovřít většina oken.

Tak jsem se samozřejmě dost cukala, když jsem si měla sundat boty a umejt si je u vstupu, v jistě příšerně ledový vodě, a pak chodit hodiny po ledovým mramorovým nádvoří. Ale tak samozřejmě respekt je respekt.

Čekalo mě však velký překvapení. Ve vstupním bazénu na mytí nohou byla voda teplá jak kafe a hned na jeho konci byly po obvodě celýho chrámu natažený tlustý koberce, aby nikoho nohy nezábly. Prostě se staraj :)

V posvátným jezírku uprostřed byla ovšem voda studená jak led. Docela mi bylo líto křičícího batolete, který tam tatínek, samozřejmě nabalenej jak pumpa, nelítostně namáčel, jelikož Sikhové věří, že voda je posvátná, dokonce, že zaručí nesmrtelnost. Je to jeden z důvodů, proč se sem sjíždějí i z těch nejodlehlejších končin.

Pro místní je návštěva Zlatýho chrámu velkým svátkem. Každý Sikh se sem vydá alespoň jedenkrát za život. Většinou ho navštíví při speciálních příležitostech, jako jsou narozeniny, sňatek či narození dítěte.

To, že se Síkhové rádi dělí a pomáhají ostatním, potvrzují ve Zlatém chrámu v podstatě na každém kroku. Již po vystoupení z vlaku můžete využít transport do několik kilometrů vzdáleného chrámu, zdarma. I přesto to na vás místní samozřejmě zkusí a nabízí vám transport tuktukem za nehorázný sumy se slovy "no bus to Golden temple today", klasika ;). Za vstup do chrámu neplatíte, stejně tak za úschovu zavazadel, s těma se do chrámu nesmí. Každý dostane oběd o několika chodech, čaje a halvy, co hrdlo ráčí a to i přesto, že chrám denně navštíví desetitisíce poutníků. V nejfrekventovanější dny jejich počet přesáhne dokonce i stotisíc. A aby toho nebylo málo, tak můžete i zdarma pár nocí přespat v přilehlý budově.

Místní spí jeden vedle druhýho na zemi na nádvoří pod barevnýma dekama. Pro západní turisty mají něco jako hostel. Tedy pár jednoduchých místností s několika postelema, dokonce i s pračkou.

Na druhou stranu se také počítá s tím, že poutníci přispějí "nějakou kačkou" do kasiček, rozmístěných na několika místech chrámu. Koukala jsem, jak před nima v dlouhé frontě ochotně stály davy domorodců, kteří v ruce žmoulali často celkem slušný štosy bankovek.

Nasytit a obsloužit tolik poutníků samozřejmě není jen tak. A právě komunitní kuchyně pro mě byla ten největší úlet.

Všechno je tam obrovský. Celý systém přípravy jídla, jeho servírování, úklidu a mytí nádobí skvěle funguje. Mají to opravdu neuvěřitelně promakaný. Pracuje tam jen pár stálých zaměstnanců, ostatní jsou dobrovolníci, kteří tam chodí pomáhat pravidelně, či šli "náhodou kolem", jako třeba já. A že jsem to teda vyfásla :) Pomáhala jsem ve skupině asi 20ti indických nadšenců, která byla "úzce specializovaná" na loupání cibule. Jako jediná bílá široko daleko jsem byla samozřejmě velkou atrakcí už tak, zejména, když jsem celou tu dobu, co jsem tam s nima seděla, probrečela. Oni už byli vůči cibulovým výparům imunní.

Čapátí se dělá doslova (jak) na běžícím pásu, obrovský hrnce umývají tak, že si umývač do nich musí vlízt. Jí se na zemi, takže "stoly" se utírají mopem, zatímco jedna skupina (asi tak tisícovky lidí) právě opouští "jídelnu" jedněma dveřma, dveřma na druhým konci velké jídelní haly už k obědu přichází druhá, stejně početná "parta".

Špinavý nádobí a zbytky se třídí přes lidský řetěz, vhazuje se do obrovských kádí a přesýpá do mycích "žlabů", kde už vše umyjí další dobrovolníci - zde pracují ženy i muži odděleně, na rozdíl například od přípravné "stanice", kde se loupou brambory, česnek a cibule.

Prostě celý je to největší úlet. Hned jak jsem do Zlatýho chrámu vstoupila, tak jsem na všechno koukala s otevřenou pusou a zavřela jsem jí asi až druhej den a furt tomu nemůžu uvěřit ani teď zpětně, když prohlížím fotky nebo stříhám videa, který jsem tam pořídila.

Zatím jsem sestříhala tohle krátký video z jejich pekárny na čapátí. Postupně dám do kupy i videa z ostatních částí této, nejspíš, největší bezplatné "restaurace" na světě. Tak občas mrkněte na můj YouTube kanál, ať vám nic neuteče ;)

A kdybyste si chtěli udělat čapátí, tak recept je tady.

O autorce, Bo on the road.